Historie Dominikánské republiky

Historie Dominikánské republiky

Historie Dominikánské republiky

Historie Dominikánské republiky je od zakotvení Kryštofa Kolumba dokumentována více než dostatečně. O událostech před rokem 1492 máme však jen kusé informace. Archeologické nálezy odhalily osídlení území ostrovu Hispaniola staré téměř pět tisíc let. O lidech žijících na ostrově písemné památky bohužel chybí. Prvními obyvateli v době kamenné byli Ciboneové. Ti své jméno získali odvozením výrazu pro kámen – ciba a pro člověka – igney. Na území ostrova přišli z oblasti, kterou dnes nezýváme Florida. Následovalo několik vln osidlování – zejména přistěhovalci z Venezuely. V jedenáctém století se pak objevili Taínové a pohltili ostatní kmeny.

Vylodění Kryštofa Kolumba

Kryštof Kolumbus (Cristóbal Colón) v roce 1492 připlul se třemi malými karavelami k severním břehům ostrova, jejž později pojmenoval Hispaniola. Jeho plavba byla motivována pokusem najít zadní cestu do Indie, kam se v té době jezdilo obchodovat se zlatem a kořením. Domníval se, že cestu skutečně objevil. Na ostrově zanechal několik mužů, aby se postarali o osídlení severního pobřeží, a s několika taínskými otroky a zlatými ozdobami a šperky se vrátil do Španělska. Španělský královský dvůr byl nadšen vyhlídkou na nevyčerpatelné zásoby zlata a vydal Kolumbovi rozkaz k další plavbě. Kolumbova první osada – La Isabela (u dnešního Puerto Plata, pojmenovaná na počest soudobé královny Španělska), skončila pod náporem chorob a nájezdů domorodých Taínů krachem. Kryštofův bratr – Bartolomé rozhodl, že příznivější útočište bude na jižní části ostrova. Roku 1496 proto založil na východním břehu řeky Ozama město Santo Domingo. Guvernér Nicolas de Ovanado později, v roce 1498, přesunul město na břeh západní a začal zde stavět již nikoliv dřevěné, ale kamenné domy. Tak se zrodilo první evropské město v novém světě. Roku 1509 převzal moc nad městem Kryštofův syn – Diego Colón a právě z jeho doby pochází mnoho dodnes zachovalých nejstarších staveb ve městě. Do Santo Dominga tehdy mířili další objevitelé putující ze Španělska do Ameriky, tímto se ze Santa Dominga, pro conquistadory, postupně stala důležitá přestupní stanice. 

Enriquillo, bojovník za svobodu

Eriquillo byl indián z kmene Taino, který se vůbec jako první domorodec nechal pokřtít. Tento muž má zvláštní místo v dominikánském folklóru a je považován za prvního bojovník za svobodu v Latinské Americe. Skutečnost a fantazie se však budou již navždy proplétat a to od chvíle, kdy v 19. století Manuel de Jesús Galván vydal o Enriquillovi romantický román. Příběh vypráví, že Enriquillo, který se v Alcázar de Colón oženil s taínskou ženou jménem Mencia, se nesmírně rozzuřil, když se šlechtic Andrés de Velenzuela pokusil jeho ženu zneuctít. Za svoji stížnost byl zbyčován, svůj případ však hnal výš až k Audienci Real. Spravedlnosti se nedočkal a pod hrozbou vězení utekl do hor Sierra de Bahoruco, kde s partizánskou skupinou Taínů dál vzdoroval španělským silám. Nakonec Hemando de San Martín vyjednal mír a španělský král Karel I. podepsal úmluvu, která Taínům udělovala svobodu a také vlastní rezervaci. Enriquillo však brzy na to zemřel na jednu z evropských chorob, snad na neštovice. Dnes je na jeho počest pojmenováno jezero. Na odbočce k jezeru pak stojí obrovská socha – jako idylický pomník připomínající jeho činy. Ačkoliv Taínové byli roku 1512 prohlášeni za svobodné poddané španělského království, celá populace byla do třicátých let šestnáctého století vyhubena brutálními Španěly, otroctvím a evropskými chorobami. Jejich místo poté zaujali otroci dováženi z Afriky. Město Santo Domingo trpělo častými hurikány a v šestnáctém a sedmnáctém století tež pirátskými útoky, následkem čehož se neustále potýkalo s potřebou stavební obnovy.

Bukanýři

Jakmile se rozneslo, že španělské lodě převážejí zlato a stříbro do Španělska, vody kolem ostrova doslova zamořili piráti. Drahocenné zásilky přepadali a loupili s takovou dychtivostí, že se o jejich bravurních výkonech začaly vyprávět legendy. Někteří z nich se neomezovali jen na moře a v honbě za kořistí plenili i města. Jedním z těchto korzárů byl také sir Francis Drake, který roku 1586 přepadl Santo Domino z vnitrozemí – kde město nebylo tak dobře chráněno. Vyraboval jej a jakmile ukradl vše, co se dalo, město podpálil a vrátil se zpět do Anglie jako národní hrdina. Během doby se však piráctví kolem ostrova podařilo vymítit a bukanýři se buď stali malorolníky nebo se přidali k ostatním pirátským skupinám na Jamajce.

Vznik Haiti

Nedostatečné péče Španělů o vlastní kolonie využili Francouzi a napadli západní část ostrova. Tam založili Francouzkou kolonii s názvem Domingue – ta se stala největší karibským producentem cukrové třtiny. Tato kolonie přetrvala jedno století až do doby kdy Velká francouzská revoluce ve Francii rozpoutala ohnivé debatay o otroctví. Roku 1791 otroci vyvolali první a poslední úspěšnou vzpouru a své bílé francouzské pány vyhnali pryč. Svou novou, nezávislou zemi nazvali Haiti, což v jazyce Taínů znamená “Vysoká země”. Rivalita mezi černochy a mulaty stejně jako časté boje o moc mezi vládci však měly za následek citelné oslabení ekonomiky země a během jednoho století její postupný propad do chudoby. Santo Domingo bylo v té době “zapadákovem” s nízkým počtem obyvatel a představoval snadnou kořist pro útočníky zvenčí. Mezi lety 1801 a 1809 se město ocitlo pod nadvládou Haiti, Francie, Anglie i Španělska, přičemž k převzetí moci nad tímto území došlo celkem šestkrát. Když mu v letech 1822–43 opět vládli Haiťané, bylo to právě v té době rostoucí strach a zášť, které zasely první semínka budoucího hnutí za nezávislost.

Nezávislost dvakrát za sebou

Nezávislost Dominikánské republiky byla vyhlášena 27. února 1844 a tři muži, kteří vedli boj proti Haiti – Juan Pablo Duarte, Francisco del Rosario Sánchez a Ramón Mella se stali národními hrdiny (Los Padres de la Patria). V Santo Domingu porazili haitské vojsko a založili novou, nezávislou Dominikánskou republiku. Nepodařilo se jim však udržet jednotnou vládu a země i nadále musela čelit častým vpádům Haitianů. V listopadu téhož roku převzal vládu generál Pedro Santana, jehož cílem bylo vyjednat podmínky zřízení protektorátu. I když se mu nakonec této rekolonizace Španělskem podařilo dosáhnout, tato nová dohoda naprosto zkrachovala – španělé dopustili zhroucení ekonomiky, k němuž došlo také z toho důvodu, že věnovali mnoho peněz na udržení míru s guerillami (partyzány) roztroušenými v horách. Útisk ze strany španělských vojsk se setkával se stále sílícím odporem, který přešel v tzv. válku “za restauraci”. Ta vyvrcholila v roce 1865, kdy se Španělské království vzdalo mocenských nároků a stáhlo ze země vojska i úředníky.

Juan Pablo Duarte – Otec národa

Ať už jedete v Dominikánské republice kamkoliv – Calle (ulice) Duarte je obvykle hlavní ulicí ve městě, Pico Duarte je nejvyšší hora na ostrově (i v celém Karibiku) a Autopista Duarte je hlavní dálnicí ze Santo Dominga na sever. Duarte je po celém území Dominikánské republiky uctívaný jako strůjce nezávislosti na Haiti. Juan Pablo Duarte se narodil v Santo Domingu roku 1813. Roku 1828 byl vyslán do Evropy, aby zde dokončil studia. Liberální myšlenky, které zachytil během svých cest po Anglii, Francii a Španělsku, rozvinul v nacionalistickou politiku proti haitské okupaci. Založil tajný spolek s názvem – La Trinitaria, rozdělený na skupiny po třech lidech. Každý nový člen rekrutoval tři nové další členy odboje. Třemi vůdci byli – Duarte, právník Francisco de Rosario Sánchez a voják Ramón Mella. Jejich první pokus o vzpouru v roce 1843 byl neúspěšný a tvrdý zásah vojsk vyhnal Duarta do exilu, zatímco Sánchez se schovával a Mella byl zatčen.

Spiknutí však pokračovalo a 27. února 1844 vydal Mella signál k druhému pokusu. Haitské oddíly v Santo Domingu byly poraženy – byla ustanovena prozatímní junta a vyhlášena nezávislá Dominikánská republika. Duarte se do Dominikánské republiky vrátil jako hrdina 14. března a stal se členem junty. Politika s cynickým manévrováním a mocenskými boji jej však brzy rozčarovala natolik, že rychle opustil scénu.

Intervence USA

Frakcionářství, slabá ekonomika a haitské invaze znemožňovaly vládu a nově vzniklou republiku stabilizovat. Vlády se střídaly jedna za druhou, mocní vládci vršili své majetky a země mezitím spěla ke krachu. Německo, které se výrazně angažovalo na trhu s tabákem, několikrát vyslalo válečné lodě, aby vymohly dluhy. To zneklidnilo Spojené státy, které se obávaly sílícího vlivu Německa v oblasti. Proto v roce 1905 zasáhly a Dominikánskou republiku převzaly pod svou vlastní správu.

Finanční stabilita však nezaručovala stabilitu politickou. Pokračovala série krátkých prezidentských období, atentátů, povstání a převratů. To vše vedlo až k tomu, že Spojené státy vyslaly do Dominikánské republiky své námořní vojenské síly a v roce 1916 zřídily v Dominikánské republice plně vojenský režim. Ačkoliv výsledkem této změny byl především hospodářský úspěch – budovaly se školy, kanalizace, silnice a další infrastruktura, okupační síly narážely na zarytý odpor obyvatel. Pokračovala guerillová válka, k níž se ještě přidaly neblahé důsledky pozemkové reformy, která mnoho zemědělců připravila o majetek. Ti se pak vydali do hor a přidali se k povstalcům. Americká vojska byla z Dominikánské republiky stažena v roce 1924, konkurzní správa pod taktovkou USA však pokračovala dále.

Trujillova diktatura

Volby, které se odehrály v roce 1930 vynesly do prezidentského křesla tehdejšího velitele ozbrojených složek ­– Rafaela Trujilla. Trujillo vládl zemi po dalších třicet let, během nichž se stal jedním z nejobávanějších a nejkrutějších diktátorů v dějinách amerického kontinentu. Ať už byl prezidentem on sám nebo někdo z jeho nastrčených loutek, byl to vždy Trujillo, kdo vše řídil prostřednictvím tajné policie, která měla zaručenou beztrestnost a k vynucení loajality se neštítila použít mučení, vydírání a vražd. Po ničivém hurikánu, který roku 1930 smetl většinu Santo Dominga, vystavěl megaloman Trujillo město znovu a přejmenoval jej na Ciudad Trujillo. Roku 1936 přejmenoval také Pico Duarte – nejvyšší horu Karibiku na Pico Trujillo.

K dobru je Trujillovy třeba přičíst modernizaci infrastruktury země, vyrovnání zahraničních dluhů, ukončení americké konkurzní správy a zavedení Pesa – jako národní měny. Nejvýrazněji se ovšem zapsal právě svými výstřednostmi a brutalitou. Roku 1937 nechal shromáždit a povraždit 10 000 Haiťanů žijících v Dominikánské republice především na plantážích cukrové třtiny. Rasistické přesvědčení ho vedlo k pokusům prosadit bílou populaci – podporou imigrace z Evropy a Japonska, zatímco obyvatelé Haiti byli terorizování a nuceně deportováni.

Politické protivníky pravidelně likvidoval, až konečně roku 1960, kdy Trujillo začal osnovat atentát na Venezuelského prezidenta Rómula Betancourta, pohár trpělivosti přetekl. Organizace amerických států (OAS) uvalila na Dominikánskou republiku hospodářské sankce a jak uvnitř země, tak v zahraničí sílily hlasy volající po změně. Roku 1961 byl Trujillo za pomoci CIA zavražděn na cestě za jednou ze svých milenek.

Pomalý nástup demokracie

Tehdejší president – Joaquin Balaguer, se dlouho na prezidentském křesle neohřál. V rokce 1962 se konaly volby, v nichž zvítězil radikál – Juan Bosch za stranu Partido Revolucionario Dominicano (PRD), která se zformovala v exilu. Jeho volební program obsahoval provedení pozemkové reformu, která měla znovu rozdělit a navrátit původní majitelům půdu zkonfiskovanou Trujillem, a opatření na boj proti nezaměstnanosti a chudobě. Program úspor, který měl dát do pořádku státní finance, se přesto setkal se silnou nedůvěrou ze strany oligarchie, církve a USA. Důvodem této nedůvěry bylo také to, že se Bosh se svým levicovým myšlením objevil jen krátkou dobu po Kubánské revoluci v roce 1959. Tvalo pouhých sedm měsíců, než ho vojenský převrat z úřadu vypudil.

Následovala řada vlád, které se pokoušely, bohužel marně, situaci v zemi stabilizovat. Země pomalu spěla k občanské válce. V této fázi se u dominikánských břehů v roce 1965 vylodilo 23 000 amerických vojenských oddílů, které později podpořily další síly OAS. Do roku 1966, kdy byly vyhlášeny nové volby, přišlo o život díky nepokojům několik tisíc dominikánců i haiťanů. Vítěz voleb – Joaquin Balaguer se vrátil z exilu a vstal v čele své pravicové strany – Partido Reformista Social Christiano (PRSC). Balaguer, který byl od roku 1930 členem Trujillovy administrativy, zvítězil i v dalších volbách v letech 1970, 1974, 1986, 1990 a 1994. Výsledky voleb však byly s postupem času zpochybňovány, až je Balaguerův rival – José Francisko Peňa Goméz z PRD v roce 1994 označil za naprostý podvod. Balaguer byl na rok 1996 donucen vypsat nové volby, v nichž již nekandidoval, nicméně se mu podařilo prosadit vítězství vlastního kandidáta.

Osmdesátá a devadesátá léta dvacátého století znamenala pro zdejší lid nesmírné útrapy, neboť chudobu ještě prohloubila světová finanční krize.

Program strukturálního vyrovnávání, připravený Mezinárodním měnovým fondem, přinesl do země stávky a násilí. Vysoká inflace, nezaměstnanost a korupce pokračovala v neztenčené míře.

Ve státních podnicích vládl chaos, výroba cukru krachovala a jen minimálně se investovalo do zdravotnictví a vzdělání. Balaguer přitom vynakládal obrovské prostředky na stavební projekty, jako byl například Kolumbův maják – Faro de Colón, který měl připomenout pětisté výročí Kolumbova přistání.

V roce 2000 se Balaguer ve svých 93 letech – velmi slabý a nevidomý – zúčastnil voleb naposledy. Většinu hlasů získal již v prvním kole kandidát PRD – Hipólito Mejia a ostatní soupeři se kandidatury, po jednání s Balaguerem, vzdali. Zvolením Mejii a Balaguerovou smrtí v roce 2002 tak definitivně skončila jedna éra v dějinách Dominikánské republiky.

Továrna na doutníky (video)
Samaná - poloostrov, který má co nabídnout

Napsat komentář

two × 3 =